Úsměv a mávat! Někdo se na tebe dívá

1. dubna 2013 v 2:40 | Anne |  3. ročník
Milý deníčku,
omlouvám se, že se ozývám po tak šíleně dlouhé době. Po půl roce (páni..ten čas teče jako voda). Ne, že by snad nebylo o čem psát, právě naopak. Ale měla jsem pocit, že když ti to sem napíšu..všechnu tu pravdu, to, co cítím, bude to jenom horší. Bolí to i teď, když všechny ty problémy zavřu do šuplíku a nakupím na něj to dobré. Prostě..už nemám sílu.
Nemám pro to nějaké extra velké vysvětlení - prostě jenom nebylo o čem psát. A vlastně ani nebyl čas psát.



Stalo se to jednoho lednového odpoledne. Procházela jsem se po chladných chodbách Bradavického hradu, hledajíc nějaké rozptýlení, byť jen nepatrné. Třeba nějaké upištěné prváky, které bych mohla zdrbnout za nějakou pitomost. Všechno lepší než tenhle děsivě frustrující stereotyp. Asi nikdy jsem se necítila tak osamělá.
Myslela jsem na Nicka. Claru. Jerryho. Wilforda. Am. Sayuri. Niyah. Jacoba. Ronnie...na tu asi nejvíc. Nechala mě tu samotnou. Samotné, vypelichané kuře ve smečce hladových vlků. Samozřejmě, vím, že za to nemohla, musela odjet - chudák babička. Nevyčítám jí to. Ani Ronnie, ani babičce. Ronnie se o ni musela postarat, musela dohlédnout na to, že bude pravidelně brát prášky a bude hodně odpočívat. Nesmělo to zase spadnout do těch starých, zaběhnutých kolejí, kterých se nezbavila od..*písmo je mírně pokřivené* smrti rodičů. Vím, že to pro babičku muselo být těžké období - ztratit syna. Pro nás to bylo (a stále je) také těžké období. Ale myslím, že by nám babička měla jít příkladem. Měla by se vzchopit a být silná. Jako my.
Přemýšlela jsem nad tím vším, říkala jsem si, jak to všechno stojí za zlámaný svrček; a málem jsem vrazila do sovy, která se přede mnou zčista jasna zjevila jako blesk z čistého nebe. Zamračila jsem se na ni - vyděsila mě k smrti. A pak jsem ji poznala..byl to William. Ronniina sovička. Vrhla jsem se po dopise, který měla přivázaný k pařátku, div jsem jí nezlomila křídlo. Když jsem vítězoslavně svírala dopis v rukou, William s houkáním vylétla z nejbližšího okna do sněhobílé závěje.
V srdci mi bušilo jako o závod. Rychle jsem obálku rozlepila a dala se do čtení.

Nejdražší Anne,
hrozně se mi stýská. I babičce se stýská (neboj, už je na tom líp). Mám tě od ní pozdravovat. Tak tě teda pozdravuju. Doufám, že sis na Bradavice beze mně moc nezvykla, dlouho je totiž neuvidíš. Babička nás chce mít obě u sebe, když je na tom tak..špatně (opakuju, že je na tom líp). Zbal si věci a co nejdřív se tu prosímtě objev (můžeš použít letax, krb jsem uklidila). Babička z toho začíná být nervózní. A já taky.

Pac a pusu, Ronnie

* * *

Zbytek školního roku jsme strávily u babičky na venkově. Mám babiččin dům hrozně ráda. Jistě, nedá se srovnávat s naším domem (spíše bych tomu měla říkat sídlo - spousta malých věžiček, balkónů a výklenků, nezkrotná zahrada, žijící si vlastním životem, pestrobarevné záclonky - ). S naším bývalým domem. S domem, který nám vzal oheň. Stejně jako naše rodiče.
Člověk se v něm snadno ztratí. Ráda vzpomínám na ty časy, kdy jsme si tu s Ronnie jako malé hrály na schovávanou. Vždycky vyhrála...
Když jsme tam byly obě, babička se zdála být mnohem spokojenější a v její tváři jsem po dlouhé době spatřila úsměv. Bylo to..fajn. Žádné povinnosti. Žádná škola. Občas jsem si představovala, že jsme tam na prázdninách; tak jako dřív - a co nevidět si pro nás přijde mamka s taťkou a všichni budeme jíst *text je rozpitý* babiččiny skvělé, borůvkové muffiny. Jsem já to ale naivní děcko.
Tak to vidíš, deníčku. Nezbývá mi nic jiného, než se přetvářet. Skrývat své pravé pocity hluboko uvnitř. Protože když je nechám vyplout na povrch, dopadne to stejně jako v prváku (o tom ti snad ani radši nebudu vyprávět..ještě teď mě má spoustu lidí za blázna).

Úsměv a mávat! Někdo se na tebe dívá. Jsi to ty sama a pochybovačně se přejíždíš pohledem. Nikdy jsi nebyla taková. Tak...falešná. Jistě, zavři se zase do šuplíku. Jenom na jedno si pamatuj: sama před sebou se neschováš.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ronnie | 1. dubna 2013 v 10:01 | Reagovat

Vždycky jsem si přála dvojče, který bude takový. Škoda, že je to jenom ve hře. Je to moc hezky napsaný (moc moc moc moc hezky). Teď už to jenom chce urovnat ve hře a hooodně v reálu (jo, fakt se tu chce vypisovat v komentu, když neni na skypu).

2 hannah-bennett | 1. dubna 2013 v 11:57 | Reagovat

[1]: Moc moc moc moc díky ;-). Neboj, to se nějak vsákne - jako sto milionkrát před tím. (už je na skypu ;-P)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.